Má urputná snaha o pocit, že ložnice je přesně ta část bytu,
kde se dějí šťastné věci, ulehá každý večer na levou stranu matrace. Vedle ní
oddychuješ ty a mezi námi, tam, kde se matrace půlí, leží pravda. Rozplácnutá
jak nevychovaná, sobecká madam, která nás v noci budí kopnutím do holeně.
Nikdo z nás po ní ještě omluvu nechtěl. Ne ve tři ráno.
A ráno, to už se na to pod tíhou nového dne obvykle raději zapomíná. Je to tak
jednodušší. Pro ni určitě.
Jenže další noc je tam s námi zase. Rozmařile se na nás
dívá a poňouká nás k tomu, abychom si zalezli každý na svoji stranu matrace
a laskavě jí vytvořili adekvátní prostor.
Oba už jsme z toho unavení. Potřebujeme se vyspat.
Potřebujeme se vidět. Potřebujeme se držet. Potřebujeme se bez ohledu na to,
zda nám to pravda dovolí.
A tak mi slib, že ji mezi sebe dnes večer nepustíme.
P.S. A ještě jednu prosbu na nás dva mám. Poslouchej,
zašeptám ti ji do ramene. Bojujme! Bojujme s pravdou, co se až příliš
okázale roztahuje po našich matracích. A úplně vždycky bojujme se lží, byť by
nám ležela způsobně u nohou. Ale nikdy, slyšíš, nikdy nebojujme proti sobě!
Vždycky jen spolu. Nikdy ne jinak. Jinak to bude blbý.
Topím se ve snech
a švy noční košile povolujou
ulehám ke stěně, studí mě
nudí mě totiž dívat se
na tebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat