Celé je to tak nepohodlně tělesné. Tlačí mě to na hrudi a
v hlavě slyším protékat svou vlastní krev. Místo lastury si však
k uchu tisknu polštář s erárním číslem natištěným na švu, abych ho
snad já nebo kdokoli, kdo místní tísnivé ticho kdy zažije, nechtěli ukrást. Na
památku.
Prožívám tu v sobě celý svět.
Několik životů minulých i budoucích. Jen ten přítomný ve výběru chybí. A přesto
mám pocit, že v něm všechno důvěrně znám.
Znám neštěstí muže, jenž malířskou štětkou bílil strop
tohoto pokoje, aby tím vydělal na sebe i na svoji ženu v invalidním
důchodu, která právě teď v jejich kuchyni při vaření zlevněné rýže propadá
sebelítosti z toho, že svůj život ztratila příliš rychle, jako každé úterý
a následujících šest dní potom. Znám ho, protože na stropě z nedbalosti
sobě vlastní nechal muž zaschnout hrubou štětinu, která se ze štětky uvolnila
při malování. Znám ho, protože v té tmavé jizvě je celé mužovo neštěstí
natrvalo zaschnuté. A v příštích několika desítkách let se už bude jenom
přetírat dalšími nánosy více či méně vkusných barev, které zakryjí nedostatky
jeho práce i fakt, že lakýrník nesnáší obědy plné rýže i svou uzoufanou ženu, a
to nejen každé úterý, ale i následujících šest dní potom.
Znám osamělost ženy, jež mi dnes ráno donesla tác se
snídaní, na kterém mi naservírovala kromě nízkotučného jogurtu a půlky pomeranče
i fakt, že už pět let přežívá na prášcích na spaní. Spát nemůže, protože se jí
vybavují útržky momentů, které si pro své vzpomínky nevybrala. Střídá se
v nich vtíravá fialová barva, jakou měla její nejoblíbenější hračka
z dětství, pohled na křivé a nezdravé zuby jejího smějícího se strýce a
pocit, že ji někdo zevnitř vydlabal jako dýni na Halloween, který se tehdy
slavit nesměl. Všechno jí to dohromady dává ubezpečující koktejl důvodů, proč o
svém znásilňování nikdy nebyla schopná s nikým mluvit a proč to mělo za
následek to, že si i v osmatřiceti nenašla partnera, který by ji alespoň
průměrně miloval. Znám její osamělost, protože je vtisknutá do každého
z těch všech šedých plastikových táců, které žena každé ráno po pokojích
roznáší. Znám ji, protože z mého tácu ženin smutný příběh nejde smýt. Stejně
jako propálený důlek, který do něj udělal dřívější strávník, když si tác sobecky
přetvořil na popelník.
Znám monotónní melodii ubíhajícího času. Znám sluneční pouť
po zdech tohoto pokoje. Znám rituál ženy, která leží o pár metrů dál, ale její
jméno se mi zapamatovat nedaří. Znám hloubku každého šrámu na futrech dveří,
kterými procházejí osudy lidí jak na běžícím pásu. A celé dohromady to vůbec
není k smíchu. Zešílet z normality. Jde to.
Jeden by řekl, že ze světa znám jen samé smutné věci. Lidské
tragédie. A já bych mu kývla na souhlas. A zeptala se ho, kolik si myslí, že
unese lži prázdný papír? Bílé pláště striktně oděných sester a moje černé
svědomí?
Před kým to utíkám? Před sebou? Před tebou? Před tím, co
spolu znamenáme? Zakroužkuj ve formuláři správnou odpověď. Tentokrát se do
možnosti „nevím“ neschová.
Já se taky neschovávám. To vy jste si zvolili, že mě
nepoznáte. Vždyť o mně nevíte vůbec nic, tápete v paměti a nic vás
nenapadá. A tak mi nedáváte jinou možnost, než zvolit si, že na tom budu
stejně.
Beru si pilulku proti znalostem, zapíjím ji dva dny odstátou
vodou a až po polknutí kontroluju datum její exspirace. Do mého plánu, totiž
neznat, všechno dokonale sedí. Rozhoduju se vyměnit vzpomínky za nevědomost,
počitky za apatii, city za prázdnotu. Dělám to vědomě, teď ještě ano. Stále
ještě dokážu zodpovídat za důsledky svých činů, ovládat své reakce, vnímat, co
znamenají mé myšlenky a cítit, že už je nechci nikomu sdělovat. Pomalu ve mně
utichá nutkání rozdělovat na dobré a špatné, a ještě pořád mi připadá, že je to
zvláštní stav, ale za chvíli, za chvíli už mi to připadat nebude vůbec nijak.
Svět se přede mnou začíná rozkládat na elementy idejí, které jsem o něm snad
kdysi měla, všechno teď leží na světle prostřené ve své prvotní fázi vývoje a
já už nedokážu rozeznat, jestli do té změti patřím také. Neumírám, alespoň
prozatím, jen se sama pro sebe měním.
Jmenuji se Sofie a toto je má volba.
Žádné komentáře:
Okomentovat