Biják

Tohle bude náročný, kámo. Doporučuju ti proto pohodlně se usadit, obložit se popcornem, oblažit se obloženým chlebíčkem. Nechat se oblbnout slovy. Těmi, co právě čteš, těmi, co právě běží na plátně jak splašení bílí koně zleva doprava.

Na tvůj vkus jsou příliš rychlí. Na tvůj vkus je tu moc velký vedro, malej prostor na nohy a zbytečný připitomělý reklamy, kterým nevěnuješ pozornost už z principu. Se zmínkou o nešťastný lásce ti v puse mizí první hlt rozpukaný kukuřice, z jejíž slanosti tě svrbí horní ret. Vím to, protože jsi mi to minule šeptal do ucha. Levýho.

Pssst! Začíná se. Vsakuješ se do sedačky. Teď už to nejde vrátit. Teď už tu musíš bejt. Seš totiž jedinej divák. Tak koukej.

5 minut.

10 minut.

22 minut.

O devět minut dýl.

Posloupnost s tom nehledej.

Hraju si s tebou.

Jen hra, víš.

Jen hra.

Nechceš bejt nezdvořilej. Nebo spíš trapnej, nebo spíš jen nechceš promrhat ty prachy, který jsi za biják dal. Ale nechápeš to. Je to artová sračka první třídy. Na čsfd podbarvená červeně. Za to dáš krk, ale data v mobilu ne.

Tak třeba. „Pojď, musíme zpomalit. Ještě nás toho čeká málo,“ vydechne zkroušeně ženská, z který jsou tam všichni hrozně paf. Měl sis radši vybrat ten s Emmou Watson. Na ní se ti aspoň líbí její nos.

No tak! Vstávej! Jak u tohodle můžeš spát? Copak se málo snažím? Zaberu si pravou opěrku, jestli mi tu budeš chrápat! A vyhrožování to není. I když možná trochu jo.

Prd platný. Klížej se ti oči a slova slyšíš už jen z dálky. Maj tě. Lapili tě. A nevydaj tě dřív, než si s nima prožiješ něco strašně hroznýho. Něco, co už mi do ucha nepošeptáš.

A pak to přijde. Výbuch! Mohutná exploze! Ohlušující skřípání plechů a pak už jenom tma. Všechno se rázem zaseklo. V malinký kuličce světla, která ti jako tetris běhá po zorničkách, stále pomalejš a pomalejš rotuje plastovej panák z crash testů. Zdá se ti, že se trochu šklebí, i když to vlastně nevíš jistě, protože v tom šoku nerozeznáš zadek od hlavy.

Když dopadne na suchou zem, vůbec nic se neozve. Bylo to tak něžný, skoro jako by to byla záměrná baletní figura. Jenže ty neumíš dělat balet. Natož něžně. Máš do krve sedřenou asi třetinu těla a nejspíš i vyraženej dech. Malátně padáš vzduchem na suchou zem, kde není vůbec nic, co by tě mohlo spasit. Hlava ti jde dolů jako první, je přece nejtěžší, to víš. Jen nevíš, jak dopadneš. To tě probudí. To tě vždycky probudí.

Brní tě jazyk. V první chvíli si myslíš, žes prostě jenom snědl moc tacos, ale tys přece žádný tacos neměl. Není to infarkt? Mrtvice? Co všechno a kde a jak moc má člověka brnět, aby věděl, že je to vážný? Levá nebo pravá ruka? Vždycky zaváháš. Když píchá v pravym boku, je to slepák, to už je obecně docela známý, ale o brnění jazyka toho moc nevíš. Vystrašeně listuješ v paměti až do doby nějaký osmý třídy na základce, kde se v biologii bere lidský tělo a najednou zase umíš všechny členovce i chemický koncovky od ičnýho po ičitý, ale jazyk, kurva, o tom tě toho nikdo moc nenaučil, snad kromě toho, že je to údajně největší sval v těle. Taky to mohlo bejt součástí hodiny, o kterou jsi na véháesce poprvé viděl ženskou placentu, tím by se totiž vysvětlilo, proč si všechny vědomosti o jazyku záměrně vytěsnil.

Nevíš.

A já taky ne.

Sirkama ze strachu a zvědavosti - za strach je držíš a zvědavostí škrtáš – si v přítmí kinosálu podepřeš oční víčka. Snad abys byl co nejvíc podobnej Alexovi, kterej se, stejně jako ty, s teatrální krajností koupal ve vlastní pomerančový šťávě. S očima strnule vytřeštěnýma zíráš na zátylek, co patří pánovi ve čtvrtý řadě. Krk má nepřitažlivě porostlej prořídlýma chlupama, co se porůznu kroutí mezi jatečním znaménkem a faldíky z přebytku kůže. Jenže počkej. Řekli jsme si přece, že v kině seš sám. A taky že jo. Jsi to ty o třicet čtyři let pozdějš, jen o tom ještě nevíš. Zezadu na sebe zíráš a nelíbí se ti, co vidíš. Jedna sirka se zlomila a odštěpek strachu tě bodnul do rohovky. Moc si tlačil na chtění, abys to nemusel být ty. Jenže budeš.

Karma je neúprosná, říkala v jednom rozhovoru Emma Smetana.

A tak to prostě vydržíš. Jako u zubaře. Pěkně si počkáš, až znova zahrajou tu líbivou melodii z úvodu, až kolem opět proběhne stádo koní, tentokrát početnější a běžící odshora dolů. Až ze sebe smeteš i poslední zbytky mastnejch kukuřičnejch plev. Game over.

Najednou vyjdeš z promítacího sálu s pocitem, že všechno je možný, že dreams opravdu comes true, dokud se u prvního stánku se smaženými kuřecími křídly nesetkáš s realitou. Dokud nepotřebuješ volit mezi classic nebo special. Protože to je zbytečná volba. Všichni přece chceme bejt spíš special, i když si k obědu objednáme classic, neb to máme rádi jistý. A na to ať nám nikdo nesahá.

„Sahej na mě“, šeptáš mi v kině do ucha. Levýho. A někdy i toho na druhý straně hlavy. Jenže mně se nechce. Ani dneska, ani jindy.

A pak nasadíš takovej ten svůj pohled. Díváš se na mě i na svět očima, který už všechno viděli, a hledáš jima továrnu na absurdno. Tak poctivej ty seš. Někde sis totiž přečetl nápis ad absurdum a hrozně se ti líbí. Asi si ho necháš vytetovat na předloktí. Přijde ti, že se k tobě hodí, protože za poslední dva tejdny jsi ten výraz použil hned pětkrát. Tos mi nikam nešeptal. Takový kraviny totiž říkáš jenom nahlas.

A najednou se to všechno scukne v jeden obraz. Já, jak jim ty smažený kuřecí křídla. Ty, jak ti padá popcorn z dlaně pod sedačky. Ty koně, co rozdupávaj plátno v šíleným tempu. Emma Watson, co tam vlastně vůbec nebyla. Emma Smetana, co tam sice taky vůbec nebyla, ale máš pocit, že najednou je všude. Alex, u kterýho si nejseš jistej, ke komu a čemu vlastně patří. Ten tlustej chlápek ve čtvrtý řadě. Oplzlý scény v 22. minutě. Nechutný scény z véháesky v osmičce. Popáleniny, placenta, plastoví panáci. A zapálená sirka, co se nebezpečně přibližuje k tylový baletní sukýnce, ve který nevinně spí malý koťátko...

Hej!

Už není kam se vzbudit.

Nebuď zbytečně skromnej a přiznej si to. Všichni tady v sále už to stejně dávno poznali. Tohle je biják o tobě, kámo.

A zrovna se moc nepovedl.