Pohled

Pohled do dálky. Na stromy, na ptáky, na mraky. Ve slunečnym dešti na duhu a v noci zas na hvězdy. Na všechny zhmotněný floskule, který zblízka zas tak nevyniknou nebo ztrácej na ceně a významu. Potřebuju to. Jednoduchý prozření.

Přítomnost mi je malá, nestačí mi. Chci vidět víc, chci vidět dál. Třeba až za horizont, ale stejně tak chci otáčet hlavu k místu, kde jsem už byla. Jiný úhly pohledu, jen na svoji osobu to často nesvedu, ale to je asi přirozený.

Pohled do sebe. Na stromy, na ptáky, na nebe. V babím létě na pavučiny a ráno na rosu. Na všechny pomíjivý krásy života, který se po zániku zase vrátí, jen, navzdory našemu přání, ne hned. Takhle je to správně. Takhle to chci mít. Složitý prozření.

Přítomnost je tak slabá, ulevím jí. Nevezmu si z ní nic, co mi nepatří. Těžko se to rozlišuje, já vím, chce to hodně zkoušet, než se to člověku povede správně odhadnout. Vyvažovat okamžiky. V jednom momentu se dívat do dálky a přitom uvnitř sebe vidět strom. Nebe. Duhu. Hvězdy. Rosu na pavučině. Letící shluk ptáků.

Dívám se na pohled, kterej jsem poslala sama sobě. Jako vzkaz, jako důkaz toho, že katarze kýčem je účinná. Je na něm vodopád. Ale když ho přetočím, vidím splývat vlasy po tváři mořské panny.

Probuzení do přítomnosti.

Sněží.

A já to můžu vidět.