Přesně tak dlouho trvalo, než
vlak projel tunelem někde napůl cesty mezi jejím začátkem a koncem. Po strašně
dlouhý době to pro mě byla absolutní tma ve veřejnym prostoru. Zažitá
s lidma, který ani nedutali, stejně jako já, protože v duchu počítali
vteřiny, který nám a tmě ještě zbejvaj. Bylo jich přesně devatenáct.
Taková blbost a přitom neznám
nikoho, kdo by se z ní neradoval. Kdo by si nevzpomněl, že tyhle
černočerný chvilky jsou nabízenou záminkou pro to ošmatat kolena tomu, komu
jsme doteď jen nenápadně posílali líbesbrífy pod lavicí. Nebo si
z přetlaku radosti a situace vykřiknout jedno protáhlé húúú. Chovat se
zase dětsky a nebejt dítě. Taková blbost, co to dovoluje každýmu.
Je to vlastně něco jako bobřík
odvahy a mlčení v jednom. O tom, co se stane ve tmě tunelu, se jakože neví. Na
ostrým světle reality se o tom nemluví. Už nikdy potom se o tom vlastně
nemluví. Jen se to prostě stane, všechno to změní a přes to nejede vlak. I když
ten, ve kterým sedím a vzpomínám na to, jak mi místo pohlazení kolen Michal
vydloubnul oko a Lucka sáhla na pubertální zárodek dekoltu ještě pořád drncá po
kolejích.
Sedím v něm a počítám.
Jednadvacet po dvacáté. Vyjeli jsme na svět a já se odvažuju rozhlídnout. Rozjařený
škleby se s přicházejícím světlem mění na vážný protáhlý obličeje bez
výrazu. Všichni se snaží tvářit tak, jakože se jich to nijak nedotklo, tunel
nebyl a tma nic neskryla, protože nemusela. Nebylo co. Jenže mě neoblafnou.
Vím, že bylo, jenom o tom nesmí mluvit, je to přece součástí dohody.
Tohle všechno, já, Lucka, Michal
i nikdy nesepsaná dohoda o pravidlech chování v tunelový tmě, se dneska
zase dokázalo smrsknout do devatenácti vteřin, mezidobí bez rušivejch modrejch
obrazovek, žlutejch zářivek, stařeckýho kašle i řečnickýho elementu. A bylo to
tak vzácný a bylo to tak dětsky radostný, že jsem si řekla, že devatenáct
vteřin je pro to tak akorát.
Závěr: Devatenáct vteřin dětský
radosti stačí k tomu osmělit se k odvážnosti. Uzavřít spiklenectví,
bez toho aniž bysme druhý viděli mrkat na znamení souhlasu, že v tom s
náma vážně jedou. A věřit tomu. Věřit jim. A věřit taky tmě, že za nás dokáže
mnohý změnit. I když by vůbec nemusela. Nemusela nastat.
Žádné komentáře:
Okomentovat